Středověká Evropa si libovala v luxusu. Panovníci, šlechta a vysocí církevní činitelé dobře platili za zboží dovážené z velkých dálek. Hedvábí, koření, šperky, slonovinu a také mrožovinu – kly arktických mrožů ledních, s nimiž čile obchodovali norští Vikingové.
Vikingové se plavili z Islandu do Grónska
Vikingové byli mimořádně zdatní nájezdníci, mořeplavci a také objevitelé, kteří kolonizovali Island a Grónsko. Důvodem pro tuto zeměpisnou expanzi přitom bylo i hledání nových zdrojů mrožoviny. Vikingové je našli na Islandu, v lovu však byli až příliš úspěšní – zdejší jedinečný poddruh mrože ledního vyhubili a museli se poohlédnout po dalších lovištích.
Díky výpravě smělého dobrodruha jménem Erik Rudý je našli v Grónsku, kde se vylodili v roce 985. Na jihozápadě ostrova, který byl díky mírnějšímu klimatu mnohem teplejší než dnes, vybudovali prosperující zemědělské osady. Z nich se pak vydávali na lov mrožů.
Mroží odpadky
Středověký obchod s mrožovinou měl globální rozměry – mrožovina z Grónska putovala do Evropy, na Blízký východ a dokonce i do východní Asie. Historikové zatím předpokládali, že zdrojem mrožoviny byly pro grónské Vikingy kolonie mrožů žijící v blízkosti jejich osad.
Výzkumný tým z Kodaňské univerzity proto překvapily výsledky genetického výzkumu, podle kterých se vikinští lovci za mrožovinou vydávali na velké vzdálenosti. Genetické zkoumání umožnil dovoz klů do Evropy v takzvaných „balících“, tedy i s kusem lebky. Řezbáři kly vyloupli a zpracovali, zbytek zahodili. Takové odpadky se našly na mnoha archeologických nalezištích.
Vikingové hluboko v Arktidě
Vědci z úlomků lebek a také starých muzejních vzorků izolovali DNA, podle které sestavili genetickou mapu areálů výskytu mrožích populací z dob Vikingů. Zjistili tak, že mrožovina, z níž byly zhotoveny luxusní předměty, často pocházela z míst ležících hluboko ve vysoké Arktidě. Tedy tam, kde severská tundra ustoupila ve prospěch věčného ledu a sněhu.
Vikingové zřejmě pravidelně podstupovali 6000 km dlouhou cestu do polynie Pikialasorsuaq (polynie je leduprostá oblast, která je ale obklopená souvislým ledem, například pobřeží), která leží mezi severozápadním Grónskem a Kanadou.
Krátká lovecká sezona
Mohly se ale otevřené vikinské lodě známé jako drakary vůbec dostat tak daleko na sever? Výzkumný tým si to na vlastní kůži ověřil plavbou na experimentální replice vikinského plavidla. Upozornil na to, že Vikingové měli při cestě za mrožovinou velmi úzké časové okno.
Ze svých osad na jihozápadě Grónska museli vyplout hned, jak ustoupil led. Když dosáhli lovišť ve vysoké Arktidě, měli jen pár týdnů na lov, zpracování a nakládání úlovku. Pokud by se totiž na zpáteční cestu nenalodili včas, zamrzlé moře by jim odřízlo cestu.
Lovci nebo kupci?
Vysoká Arktida nebyla opuštěnou ledovou krajinou. Pohybovali se v ní předkové dnešních Inuitů (Eskymáků), kteří se živili lovem mořských savců a stejně jako Vikingové měli spadeno na mrože. Pravděpodobně se setkávali: Vousatí Vikingové v dřevěných člunech a látkovém oblečení, kteří odpočívající mrože zabíjeli kopím s železnými hroty.
A naproti nim Eskymáci oblečení v kůžích, kteří lovili na otevřeném moři harpunami vrhanými z kajaků. Vzájemná jinakost ale nemusela bránit obchodu. Vikingové možná nebyli jen prodejci mrožoviny, ale i jejími kupci. Ve vysoké Arktidě mrožovinu nakoupili od Eskymáků a dovezli do Evropy, kde ji s řádným ziskem prodali dál.
Odchod z Grónska:
Jak Vikingové odpluli navždy
V 15. století Vikingové nechali osady v Grónsku svému osudu a navždy dopluli. I jejich odchod měl zřejmě co dělat s mrožovinou. Po roce 1400 se totiž v Evropě úplně přestaly vyskytovat nové předměty vyřezané z mrožoviny. Možná vyšly z módy, možná obchodní trasy narušily morové epidemie, možná mrožů v Grónsku začalo být příliš málo. V každém případě pro Vikingy konec obchodování s mrožími kly znamenal ztrátu příjmů. A bez nich se udržování vzdálených grónských osad už zřejmě nevyplácelo.
